Jsou lidé, kteří jsou schopni opatřit starý gramofon
náhradním řemínkem z gumového kroužku na konci prezervativu. I když ten
gramofon nemá jehlu. Ale po nasazení prezervativu se talíř gramofonu točí.
Opatření jehly je otázkou času; problémem filosofickým, neřešitelným.
Pokud však gramofon v zásadě JE technicky schopen dalšího provozu, měl by
dostat šanci.
Jsou na světě lidé, kteří jsou schopni vybavit si byt čímkoli, co najdou na
skládce nebezpečných odpadů.
Jakýkoli nový a čistý kus nádobí v nich vyvolává pocity na zvracení.
Mýdlo jim páchne rozkladem, vyleštěné talíře je zbavují vůle žít.
Po návštěvě obchodu s novým nábytkem se opíjejí, aby ten prožitek
vytěsnili.
Myslím, že vyjádřím moderní sociologický názor: tihle lidé by
měli být na skládku vystěhováni, ale před tím by měli být vykastrováni a
mučeni.
Byli by tam šťastní a neotravovali ostatní jen proto, že chtějí žít na hromadě
plesnivých matrací, chodit po běhounu nalezeném v selském stavení, kde nikdo
nevětral od odsunu Němců, nebo pít z hrnku, sestaveného z chuchvalců
vteřinového lepidla, ale neobsahujícího už naprosto žádný porcelán.
Ano, tihle předstírači ekologického přístupu k životu by měli trávit své
živobytí mezi spirochetami za zdmi ghetta obehnaného železobetonovou stěnou.
Jsem totiž jeden z nich.
Na rozdíl od mých kolegů já ale nepředstírám, že je láska k materiálu ze
smetiště něco ušlechtilého. Já přiznávám: jde o lakomství.
Jak asi vypadá taková návštěva sběračů na skládce za opuštěnou koželužnou?
Marie: "Fuj, Tome, přisála se mi na nohy medůza, strhej ji ze mě, nebo mě
zabije!!!"
Já: "Ani se nepohni, Marie! Je to vážně pěkný kousek jemné vydělané
jelenice, buď na něj opatrná, má lásko…"
Marie: "Mě je FAKT jedno, jestli to je podělaná jitrnice, ale SUNDEJ TO ZE
MĚ!"
Já: "Bude se nám hodit na výrobu náhradního prachového vaku do vysavače po
prabábě…"
Zatímco Marie předstírá astmatický záchvat ("h-u-í-í-í-í…
h-u-í-í-í-…"), tak sundávám ze zad zavazadlo, podobné zmutované obří
ještěrce a vyjímám odtud skládací metr vyrobený ze starého příložníku. Okamžitě
se jímám oměřovat postavu Marie, omotané jelenicí.
"Skvělé," jásám, "ještě zbude spousta kůže na vyspravení lustru
ve verandě, ten hovězinový potah, co tam máme, na jaře vždycky smrdí."
Nedá se ovšem říct, že bych jinými lidmi odložený nábytek či vyřazené nádobí
přijímal do své domácnosti tak, jak mi přijde do ruku. Každý kus je třeba
přizpůsobit celku. Například pěkný ratanový konferenční stolek po babičce jsem
na vrchní skleněné desce pocákal epoxidovým lepidlem a zčásti jsem ho na bocích
rozpletl a povytahal mu hlavičky hřebíků, aby se do nich lépe chytaly pletené
svetry. Teprve pak jsem byl spokojen a nastěhoval ho.
Nebyl jsem ve své kůži, dokud jsem u nalezené dřevěné lavice nevyvrátil nohu a
sedací část nepolil žíravinou na čištění latrín.
Skleněná konvice po strýci měla sice uhořelé držadlo, ale skleněná část byla po
odstranění krusty ze zuhelnatělého tuku dobře funkční. Takže když jsem nedávno
skleněnou část rozbil úderem o digestoř, uschoval jsem si aspoň to ohořelé
držadlo.
Co když bude válka a bude nedostatek držadel na konvice?
Ale není pravda, že bych vybíral popelnice. Pokud mě někdo
při takové činnosti viděl, rád bych se ho zeptal, proč pozoruje své sousedy právě ve čtyři ráno, kdy všichni slušní lidé zpívají před pivnicí.
Že bych splachoval odpadky do klozetu, to je také pomluva, ve skutečnosti je
schovávám v uzamčené spižírně, přístupné pouze větracím okénkem, kudy tam házím
potravu potkanům.
Jedinou vyjímkou jsou PET lahve, které jednou za týden spaluji ve dřezu, abych
sousedy nerušil dýmem.
Mám také velmi rád květiny. Uvádí mě to ovšem do psychotických nálad, protože
již po řadu let pěstuji jediný druh květiny a tou je sukulent echevérie. Mám ji v osmapadesáti květináčích. Nějaké z rostlin totiž vždycky upadne lupínek
s drobnými kořínky na zadečku. I on chce samostatně žít. Mně je ho líto a tak
mu přidělím vlastní květináč, aby zakořenil. A tak pořád dokola.
Je to velmi duchovní a pudové, něco jako předávání pochodně s olympijským
ohněm, nebo zasouvání hlavně čerpací pistole do otvoru benzinové nádrže.
Pokud budou někdy mé obydlí zkoumat archeologové, najdou mé vysušené tělo
pokryté šťastnými mumiemi potkanů a pětimetrovou vrstvou echevérií.