Sedíme pod lípou ve zborenské hospodě. Žerou ho komáři. Mě nežerou, i když sedím vedle na lavici.
On si myslí, že když kouřím, tak na mě ty bestie nejdou.
Je pravda, že na mě nejdou: buď jim smrdím, nebo nechutnám. Účinky cigaret tam nejsou zanedbatelné.
Letos mě těší pozorovat důsledky počasí.
Třeba si nepamatuju (v yucatánské džungli jsem nikdy nebyl, tam to asi běžné je), že by komáři štípali hned od božího rána. Mívali, co si pamatuji, jakýsi svůj denní rozvrh a vstávali se soumrakem. Už to neplatí, komáři nespí, chtějí žít a chce jich letos žít naplno velké množství.
Dřív přebývali u mokřin. Je snad zborenská hospoda nějaká mokřina?
Dokonce je to i změřeno. Před pár dny olomoucký hygienik naměřil v Chomoutově devětadvacet komářích útoků za minutu. Nebohý muž, jak to asi měřil?
Přestal jsem rozšlapávat takové ty přemnožené oranžové slimáky. Respektuji jejich šance v evoluční boji. My ještě nevíme, jak přežít v parnu, ve zběsile rostoucí trávě. Oni vědí.
Anebo to bezvětří. Přijel jsem v pátek po půlnoci domů z muzejní noci v Brtnici. Stoprocentní vlhkost vzduchu, motala se mi hlava, to je celkem už teď normální.
Ale že se ten vzduch, jehož vláhu cítíte až na patře, vůbec nehýbal! Když jsem vyfoukl kouř, ten oblak se nezačal rozplývat, nebo někam pohybovat, jak běžně dělá. Kouřová koule se zformovala ve výši mých úst dva metry ode mě a tam na místě stála, podobna ztuhlému atomovému hříbku.
Apropo ztuhlost: „Laně milostné, srny utěšené; prsy její ať tě opojují všelikého času, v milování jejím kochej se ustavičně.“
To pravil král Šalamoun.
S počasím to nesouvisí. Snad jen deštěm – potem, kapkami radosti.
Blog | Tomáš Blažek