My lidé z Jihlavy jsme evropskými mistry v umění ignorance.
Jednou za rok sem přijedou filmaři z celého světa, povídají si tady o
dokumentárních filmech, zatančí si ve stanu v parku, rozdají si ceny, popijí a
podumají a za šest dní zase odjedou.
Nazývá se to Mezinárodní festival dokumentárního filmu. Mé město Jihlava jej
ignoruje. Radnice jej sice podporuje penězi, ale lidé z Jihlavy se s festivalem
po jedenácti letech jeho existence ještě nesmířili.
Setkáte se tady s japonským dokumentaristou, s osmdesátiletým režisérem z
Argentiny, s kultovními postavami filmové alternativy (s těmi, co „umí hýbat
stolkem“, jak pravil Louis Céline) ale Jihlaváka v kině nepotkáte. Když náhodou
potkáte, máte chuť ho objímat a na paměť šťastného setkání se mu v té lidské
pustině podepsat do deníčku.
Snad se dokumentaristům opravdu v tomto studeném a nelidském městě líbí. Snad
jim přijde jeho atmosféra bizarní a zajímavá.
Mě totiž ano, ale nejsem za ni rád.
V neděli, v poslední festivalový den jsem před hasičárnou potkal známou, která
mi pravila (už tak melancholickému, jakým je člověk, kterému odjíždí přítel, se
kterým se možná už neuvidí), že Jihlava zase bude rok městem spících bytostí,
dokud se festival zase nevrátí.
Pak jsem se v tom šedivém odpoledni na zastávce u supermarketu, kde se schází
bezdomovci, málem nenacpal do autobusu. Obsadili jej důchodci, obtížení
nákupními taškami. Jejich konverzační téma bylo nakupování, kam se který obchod
stěhuje a kolik stojí prací prášek.
Ucítil jsem odpor k této šedé generaci našich zasloužilých předků, kteří
poznali, co je bezstarostnost v socialistickém zátiší. Odpor k armádě za
nákupními vozíky. Není to nic ušlechtilého, ani nadutého, ale přiznávám ten
pocit.
A když jsem pak přece jen nastoupil a pak z autobusu vystoupil na náměstí,
kterým už zase profukoval ten vlezlý podzimní vítr (ten Jihlavě nezazlívám)
shledal jsem nepřekvapen, že se sice Jihlavákům podařilo na festivalu dokumentu
jako každoročně ignorovat takřka vše, jen ne jeho prosvětlené poutače ve tvaru
trychtýřů, které na šest dnů oživily nekonečně prázdné jihlavské náměstí, tu
poušť s protiraketovým krytem Prioru.
Poutače měly poctivě vymlácená, vykopaná skla.
Jihlava se prostě před nějakým festivalem jen tak nepodělá. My si tu z
intelektuálů z Argentiny a Portugalska na zadek nesedneme. My je odtud poženeme
svinským krokem.
Já za sebe k dokumentaristům dodávám: neberte to tragicky a zase za rok
přijeďte. Nepotřebujete Jihlavu. Jihlava potřebuje vás.