Tak zkuste do takové minerální vody s příchutí fialky, hlohu a borůvky na týden ponořit váš Univerzální Domácí Pokusný Etalon, třeba koťátko.
Jestli se vám zdá, že jeden pokus nemůže přinést vypovídající výsledek, tak dejte na další týden do té minerálky pstruha. Ještě vám to nedošlo? Dobře, vytáhněte pstruha z té vody. A teď tu vodu vypijte.
Možná cítíte nevolnost. Rádi byste věděli, kde se ta nevolnost vzala.
Na vině jsou právě ty nepřirozené příchutě. Každý, kdo někdy jedl kupříkladu hrušku, ví, že žádná hruška nechutná ve skutečnosti jako nějaká IDEÁLNÍ hruška, ale řekněme jako nahnilá hruška obalená v ptačím trusu a blátě.
Perlivá Svěží růže také nechutná jako voda z vázy, ačkoli každý ví, že když necháte sebevíce svěžích růží vymočit na pár dnů do vody, chutná to nakonec vždycky jako voda z vázy.
Výzkumníci, kteří vyrábějí v podzemních laboratořích prototypy příchutí do minerálek, totiž nikdy nejedli opravdové ovoce. Proto ty příchutě chutnají podobně jako solární drink, který si dávají v bistru – uvádím to čistě pro větší názornost, chápete? – po pracovní směně obyvatelé planety Uran.
– Ptarhu, namíchej mi ještě jeden drink, venku je 215 pod nulou, praská mi asfalt v podrážkách…
– Oukej, Sibwarre, ale startovací klíče od reaktoru nech tady na pultu, nerad bych, abychom se vzdálili s celou planetou ještě dál od Slunce. Už tak je tady pěkná kosa.
– Nekecej, Ptarhu a dej to sem, ještě mám na zaplacení. Díky… Fuj! Chutná to jako plazma!
– Nikdo tě nenutí, abys to pil. Tohle je slušná hospoda, koukej vypadnout ven na čerstvej methan, ať si vyčistíš ten svůj kryotickej čenich.
– Oukej, asi už mám vážně dost. Místo pěti měsíců jich vidím na obloze deset. Sakra, kolik my těch měsíců vlastně máme? Maqwrt Qwaprt! Uran, Buran! Uran, Buran!
Ptarh komusi telefonuje. – Haló, je to policie? Tady je Ptarhův Kyberbar. Mám tady zase jednoho ožralýho z atomový elektrárny. Vykřikuje tu zakázaný hesla a vyhrožuje nukleární fúzí.
Policie: – Jasně. Máme teď nějakou prácičku na prstencích s grázlama z Oberonu, ale asi tak za půl roku jsme u vás. Ohřejte nám zatím polívku aspoň na minus stopadesát.
Podstatné je, že ve skutečnosti výrobci minerálek zcela záměrně nenazývají ty své osvěžující nápoje Olověný sen, nebo Jemně perlivá s niklem. Je v tom vychytralá obchodní taktika.
Nemyslím tím doslova, že kyselina z autobaterie chutná úplně stejně jako Broskvový čaj přírodně identický, ale fakt je, že když ho nalejete do té baterie místo kyseliny, taky bude bublat.
Mám jistou představu o tom, jak v tajných laboratořích vznikají ty nové limonádové příchutě.
– Richarde, ochutnejte tohle. Co to podle vás je?
– Chutná to jako pytel z odpadkového koše, šéfe.
– Ale ne, myslel jsem modrostříbrný fosforeskující prášek tady na tom talířku.
– Chutná to jako nikl se rtutí, šéfe. Co je to?
– Nikl se rtutí. Dobře, tuhle příchuť vysypeme do kalové jímky. Ochutnejte ještě tohle.
– Chutná to jako nikl s olovem. Co je to?
– Naše nová hrušková příchuť.
– Půjdu si na chvíli lehnout, šéfe.
Nechci patřit mezi staromilce, ale vážně si myslím, že od té doby, co přestali přidávat do kokakoly OPRAVDOVÝ kokain, neměli bychom se spokojit s náhražkami. Úplně mi z toho vyschlo v hrdle. Nevíte náhodou, kolik máme na obloze měsíců? Vážně tam nemají být tři a kmitat ze strany na stranu?