Kanec očmuchával travičku a vedle na poli pak výhonky pohnojené řepky, a vyrýval na poli klikatou čáru, plnou, místy přerušovanou.
Koukal jsem na něj z balkónu skrze obláček ze startky a otřepal jsem se, že jsem nešel pokuřovat na ulici, kde bych kance potkal na patnáct metrů.
"Vylezla bych před kancem na strom," pravila mi druhý den přítelkyně.
Strom tam nikde není, namítl jsem. Je tam křoví. "Tak bych vylezla na sloup," napadlo ji. Jenže sloupy odvezli erberáci před lety, a toho následkem bylo, že na elektrické vedení přestali usedat ptáci. Z nadhledu odtud pozorovali nízké tvory, co neumí lítat. Už nepozorují, houfují se významně na nebi do obrazců.
Ten kanec se jmenuje Bedřich.
Není nad to si nebezpečí pojmenovat.
Vyhlížím Bedřicha od toho dne každou noc, jen občas zapomenu. "Pamatuj na kance," připomene mi má milá slečna. "A jo," leknu se. Chodíme totiž po poli se psem a potmě zadarmo telefonuju na protější kopec, kde slečna bydlí. "A jo," leknu se a volám na psa, který je malý a s oblibou kousá větší do čenichů. Kanec větší je.
Jenže chování kance je nevypočitatelné. Kanec je jak slepice. Když se lekne, utíká proti zdroji úleku. Když to dobře dopadne, mine vás kanec spěšně a zmizí v dáli v endorfinových oblacích.
Stalo se mi to dvakrát, ale potřetí, říkám si, trefí se kanec na útěku špatně, trkne mě a budou mě šít.
Jeden blízký příbuzný, kterého tady nemohu zmiňovat přesně, protože by mi nabil, si rozbil tuhle nešťastně nos. Udělal kaluž krve. Od noci do poledne ta kaluž nezaschla, ukazoval mi. Má někdy náladu, že se do všeho míchá, teď se zamíchal do takové hrbolaté dlažby.
Co když se zamíchá do lesního kance Bedřicha? Potkají se v noci, kanec ucítí sladkou krev, oba se leknou na smrt.
Já nevím, koho mám varovat, jestli Bedřicha, nebo tu mou přízeň.
Uzřít obyčejné věci na neobyčejných místech – třeba kance ve městě, nebo nahatou dívku s bicyklem na skalním útesu (byla to modelka, já to nevěděl, jako starej vůl jsem naletěl), to vede ke změně paradigmatu.
Co to je paradigmato, já samozřejmě nevím, ale fakt je, že jsem ho jednou našel kousek v dušených plících na smetaně a od té doby se mi z nich dělá nanic.
Ptáci se houfují jak před tajfunem a před barákem nám chodí teď ten kanec. Bůhví, kudy ho napadne jít příště. Na setmělém pozadí je podoben tmavé šmouze a nikde žádný záhadolog na posedu s plackou myslivce.
Měla by vědět o kancovi městská policie? Je přetížená na parkovištích, a na Bedřichovy nožky se nevztahuje zákon o botičkách.
Když se něco takového jako kanec prochází v obilí, vytváří se z toho pak na internetu agrosymboly a celkem se o tom prodávají knížky.
Jak já bych jen jihlavského kance Bedřicha taky dostal do tisku? Dumal jsem a tohle z toho vyšlo. Bedřichu, přečtou si o tobě, budeš slavnej, tak se usmívej.
A hlavně: kdybysem tě potmě potkal před brankou, vzpomeň si na svého dobrodince.