Vzbudil jsem se do opilecké
jasnozřivosti, která jinak přichází zpravidla po flámu díky takřka žádnému
spánku. Není to mechanický proces, jako u alkoholika: napiješ se, a teprve
potom jsi opět sám sebou. Spíš jde o zvláštní a nečastý stav mysli.
Budím se v takovém případě
jako někdo jiný: odlišně vnímáním a reaguji, potkávám jiné lidi, jinak mluvím.
Po ranním úderu budíku se prokousávám kocovinovým dnem do stavu a těla člověka,
který je sobě sympatický a přímý. Nevnímám ho jako sebe, ale jako někoho
jiného, lepšího. Někoho, koho mám rád víc, než sebe.
– – –
Dnes ráno jsem se tedy po
probuzení zčerstva začetl do skript o psychohygieně operátorů u záchranných
služeb. Má milá slečna v tom oboru pracuje a tak se snažím vstřebat
všechno, co mi umožní poznat její svět.
Zaujala mě tam otázka: Jaká byla
vaše motivace k práci u záchranné služby, či obecně u pomáhajících
profesí? Autoři uvádí, že neveřejnou a neuvědomovanou motivací takového člověka
často je potřeba dokázat si, že někdo potřebuje jeho: pacient potřebuje
pomáhajícího, pomáhající potřebuje pacienta.
Tato skrytá motivace se zpravidla
vysvětluje nedostatkem nepodmíněného zájmu, pozornosti a lásky v dětství –
za to, že dítě prostě je, že existuje. Takovému dítěti se dostávalo pozornosti
jen za to, co bylo ceněno dospělými jako hodnotné: třeba dobře splněný úkol.
V dospělosti je tím pak u
dotčené osobnosti předurčen výběr zaměstnání: takového, kde je předpoklad, že
za práci budu někým oceněn: u záchranné služby, v pečovatelství, u hasičů,
v humanitární organizaci. (Není bez souvislosti, jak zmiňují autoři, že se
právě u lidí v pomáhajících profesích často objevuje pocit nedocenění, až
vyhoření.)
Nemám nejmenší zkušenost
s prací ve zdravotnictví a příbuzných oborech, živím se regionální
novinařinou, ale mohu uvést paralelu: stejně jako jsem já cítil v dětství
z různých stran nedostatek pozornosti, tak mám jako novinář velmi často
nutkavý a nepříjemný pocit, že píšu články, které nikdo nečte. Že nejsem pro
ostatní zajímavý, že jsem na kraji „party“, že stojím bokem.
Původně jsem si před lety tuto práci vybral
z infantilní představy, že budu do novin psát básničky. Později mi došlo, že
jsem si ji podvědomě asi vybral proto, že chci být viděn, být v centru pozornosti,
předvádět se prostřednictvím svého podpisu, či fotografie ve veřejném prostoru.
Že už se bez toho možná neobejdu.
S nástupem internetu mi
stejný model pomohl rozvrátit rodinu. Po roce 1999 jsem začal posílat na
internet své texty. Po několika měsících jsem vzbuzoval na některých
literárních serverech už takovou pozitivní odezvu, že jsem ji neunesl.
Nebyl jsem zvyklý na takový zájem
o obsahy své mysli. Neodolal jsem přitom náporu slečen a slastně se ráchal
v jejich přízni. Měl jsem poprvé v životě pocit, že jsem v něčem
„vážně dobrý“. Rozpadla se mi díky tomu rodina, ale já ve svém sebehodnocení
stoupal výš a výš. Začal jsem se mít rád.
Role internetu tam byla zřejmá a
nemá smysl to omílat: možnost dostat texty k lidem, k nimž by se jinak
nedostaly a bezprostředně znát odezvu čtenářů.
Takže jsem se propojil se světovou
myslí.
Uvědomil jsem si to až po několikaletém
hořekování, co bude s dnešní generací digitálních, sesíťovaných dětí.
Že hrajeme velkou hru.
Souvisí to s poznáváním někoho
jiného jako sebe.
Souvisí to s propisováním se
k novému, s pokusy o psaní z prázdna, tedy o
čištění mysli – předpoklad, aby nás ta hlava na našem vlastním krku nezotročovala.
A protože se s touto kolektivní
myslí pochopitelně propojila i má dcera, příčina mého výše zmíněného
hořekování, uklízíme a čistíme v sobě spolu.
Internet cestou uspořádávání
jednotlivých dlaždiček informací do mozaiky umožňuje poprvé v historii
bouřlivý život kolektivní mysli.
Kdybych byl znovu dítě, jakým jsem
kdysi byl, a měl možnost získat si pozornost pouhou svou existencí (originální
existencí, protože každá je taková) díky bezprahové světové síti, měl
bych: o něco tlustší okuláry, ohnutější záda, šťastnější dětství.
Takhle jsem si to teď definoval a
trochu mě to uklidnilo.
Jdu zapékat jakési nudle. Kromě toho
si chce dcera sednout k počítači na mou židli a zase ona chvíli pracovat
na kolektivní mysli.
Máme už oba hlad. Některé věci
zůstávají stejné.
Například ta, že jsme se vždycky
rodili jako diskety, připravené k zápisu.