Nemyslím, že je třeba její dobrodiní vysvětlovat těm, co ji mají rádi jako já. Ostatní
musím upozornit, že pokud se jim zdá tento fejeton bezobsažný, pak si právě teď
my všichni uvědomme jednu věc: ano, v podstatě přesně tak tomu skutečně je.
Momentálně v hlavě nemám nic jiného než tatarskou omáčku, asi tak jeden litr, a
tak nejsem teď schopen dělat nic jiného, než namazat si ji na chleba. Takže moment.
No, a teď bychom se už mohli vážně zamyslet, než to spolknu, nad tím, jak se stalo,
že tatarská omáčka (vážně nevím, jak tatarskou omáčku jinak nazvat) jako první
posel Západu prorazila železnou oponu. Nepodceňuji v tomto ohledu roli papeže,
ani hranolků, ale opravdu bychom měli na Václavském náměstí u kiosků postavit
mauzoleum omáčce.
Nechci, aby to vypadalo jako pouhý nápad idiota, ale stojím si na něm a nenechám
se o něj jenom tak připravit. Když se v Dačicích stavěl pomník kostkovému
cukru, taky jsem neprotestoval, ačkoli ho nejím a do kávy si ho nedávám. Jakub
Kryštof Rad totiž vymyslel kostkovaný cukr v roce 1841 jenom proto, že mu
nadávala manželka "To ty proklaté homole!", a to je prosím pěkně pravdivá pravda,
tudíž jde ve skutečnosti o pomník poroby minulých staletí.
O tatarské omáčce můžeme říci mnoho. Nacházíme ji nejčastěji ve sklenicích,
nebo kelímcích, velmi často také uvnitř obložených chlebíčků nebo v
restauracích na zemi.
Konzumujeme v sedě, případně v pololeže, poloha nastojato není vhodná z prostého
důvodu: není to hygienické, protože si můžeme pokapat špičky nohou, které nám
jsou v často používané poloze vsedě u stolu bezpečně chráněny stolním převisem.
Nádoby s tatarskou omáčkou po požití vymejeme a vyleptáme kyselinou načisto, abychom
je mohli vrátit bez dohadování s manželkou, že jsme na hlavu.
Kdo jako první ochutnal tatarskou omáčku? Jestli jsem to správně pochopil, tak
to byla slepice kuchaře Roberta Maye, která jí byla polita už v roce 1685 a
stala se tak nesmrtelnou, přestože už bude letos na slepici pořádně stará, pokud
tedy o tom můžu mluvit na základě své zkušenosti s různými slepicemi.
Tatarskou omáčku nejlépe konzumujeme v tu denní dobu, kdy na ní máme největší
chuť, což může být třeba v noci, nebo když sedíme na křesle u kadeřnice, která
náhle z neznámého důvodu začíná ječet a pak ukazuje na naše temeno, řka vysokým
hlasem, že máme jakýsi bílý sliz na hlavě a co že to jako je.
Neví chudera, že se jedná o obsah naší mozkovny, který se dere ven a postupně
se prodral až sem, před tvé jasné oči, můj milý a nyní asi poněkud zmatený
čtenáři.
Vydej se i ty na mystickou cestu tatarské omáčky, pouť plnou vnitřního pokroku
a různých potíží, ale také slasti, kterou neocení malověrní.
A nepřestávej, protože moudrý ani uprostřed nezůstane stát, ale vyčistí talíř
do čista. Dobro má v hrdle a v žaludku je osvícen.