V každém případě bychom si letos měli připomenout jedno významné výročí.
Jestli tomu správně rozumím, tak právě na letošek připadá čtyřista let od
dne, kdy tento svět navždy opustil Golem, slavný židovský učenec, který
vytvořil z hlíny něco strašného, učiněnou příšeru, která se jmenuje rabbi
Löw a oživuje se vypínačem na hlavě.
Tohle nám všem samozřejmě dnes připadá trochu zvláštní, ale takový už byl středověk,
temné období, kde stále mnoho klíčových údajů zůstává pod nánosem.
Dokonce ani já sám si ještě nejsem v mnoha otázkách historie
úplně stoprocentně jist. Vrtá mi například hlavou, kdo v Praze postavil
Karlův most. (Ještě jsem nevysvětlil, jak to myslím s tou Prahou. Praha je…
prostě, když pojedete dlouho po dálnici pořád rovně směrem jako na Prahu,
neměli byste ji minout.)
Karlův most, pokud zrovna neplove při povodních k Hamburku, nachází se povětšinou
nad hladinou Vltavy, což je nejznámější přítok myslím Dunaje. Most byl
postaven proto, aby se prezident nemusel přes řeku brodit k orloji.
Ne, přiznávám, tohle jsem si vymyslel, protože prezidentovi brodění přes řeku vůbec
nikdy nevadilo.
– Jakle, Weigle, Hájku! Stoupněte si jeden druhému na
ramena! Donesete mě přes řeku k orloji na panáčky. Co se vám zase nelíbí, Hájku?
– Proč mám pořád chodit vespodu já, šéfe? Pod vodou mi zhasíná můj zdraví
neškodící doutník. Kdybych aspoň mohl nafasovat dýchací přístroj. Ať se u dna
brodí Weigl!
– Víte dobře, můj věrný nohslede, že mi můj milý Weigl cestou k orloji vždycky
povídá poučné vtipy o modré planetě.
– Co takhle postavit přes řeku Karlův most, šéfe?
– Neznám žádného Karla, Weigle.
Druhým velkým konzumentem mostu jsou počítačové tiskárny, ze kterých lezou
ven potištěné papíry. Ty papíry malíři dávají do vyřezávaných dřevěných rámů a
prodávají na Karlově mostě jako olejomalby Karlova mostu. Kdyby mostu nebylo, zůstaly by tiskárny bez práce.
Jisté je, že teď skutečně není žádný opravdový důvod proto, abychom neodvolali
prezidenta a nemohla nám místo něj vládnout přibližně stejně veliká figurína z keramické hlíny.
Sbor poradců by musel toho panáka jenom ukecat, aby nám nelundal každý den přes
Vltavu k orloji, protože by se mu mohl ve vodě odmočit mozek, což u klasického prezidenta z masa a kostí – ale právě tady já už OPRAVDU spekuluji – patrně nehrozí.
Rozhodně se nechci navážet do prezidentovy hlíny, tedy chtěl jsem říct, nechci
se vézt na populární vlně zájmu o další kroky našeho prezidenta na cestě k jeho
nesmrtelnosti, ale někdo by měl opravdu zjistit, jestli náš prezident nemá v čele
kuličku. To by potom bylo řešení jasné, protože v minulosti už jedna historická hliněná
postava přerostla svého tvůrce.
On pak musel použít onoho známého triku se svými botami,
aby se jí zbavil.
Udělal to tak, že požádal svého hliněného muže, aby mu zavázal tkaničku. Když
se hliněný obr sklonil, aby botu zavázal, teprve potom mohl jeho autor smazat
na čele obra jeho jméno a tím ho znehybnil.
Pro jistotu by tedy bylo dobré pohybovat se v příštích týdnech v blízkosti prezidenta s rozvázanými tkaničkami
a po ruce mít kus mokrého hadru.
– Hájku, vy provokatére. Proč chodíte už týden po mém Hradu
s lavičníkem v ruce, budete se mýt?
– Mám rozvázané tkaničky, pane prezidente.
– Velmi dobré, Hájku! Zbožňuji vaše zenbuddhistické koany!
. . .
Záhadná je taky ta Cena Baracka Obamy. Je pravda, a to jsem
si fakt nevycucal z prstu, že americký prezident o vyhlášení letošní ceny nejdřív
VŮBEC nevěděl. Dozvěděl se to až ráno, což ve skutečnosti není naše ráno, ale
zhruba naše půlnoc, kterážto časoměrná zvláštnost v dobách studené války mátla
nepřítele a mě popravdě řečeno mate dodnes. Americký prezident se o té ceně dozvěděl až jako
poslední, protože ho porota dřív nechtěla vzhledem k časového posunu
budit.
Hele, na rovinu: kdybych náhodou JÁ vyhrál v něčem nějakou světovou cenu
za cokoli, vzbuďte mě kdykoli. Bezohledně.