(Už slyším, jak se teď smějete: ty hloupý Blažku, zase sis pěkně naběhl! MY totiž DOBŘE víme, co tím chtěl římský dějepisec Suetonius říci. Nevíš to jen TY, TY, TY!!)
Suetonius je nám všem jistě sympatický. Nejvíce však byl sympatický Sabině, ženě císaře Hadriána, kterému dělal tajemníka. Když Suetonius Sabinu svedl, tak u Hadriánů dotajemníkoval.
Ale naštěstí ještě na poslední chvíli, než mu z Říma odjel vlak na venkov, stačil Suetonius dopsat své epochální životopisy dvanácti císařů, kterými se proslavil jako vůbec první špatný historik.
Popisoval totiž císaře v anekdotách a veselých historkách, čímž se mu podařilo dosáhnout bohatého dominového efektu, pro který ho známe až dodnes; tím efektem je vleklý úpadek světového dějepisectví. Úpadek trval až do narození Palackého, který posléze v historických knihách řekl pravdivě, že byli jsoutě Čechové věru dobří jonáci.
Ale k Suetoniovi. Jeho postavu jsem vytrhl z pokojného antického spánku jen proto, abych citlivým způsobem jednomu svému čtenáři (druhého to nezajímalo) vysvětlil dva hlavní druhy přístupu ku psaní literárního díla.
V tom prvním je hlavním hrdinou a mudrcem ve svém textu sám autor, okolo kterého se odvíjí malebné historky, které jsou prosáklé autorovou moudrostí tak, jako je naložený sýr prostoupen olejem. Vedle světla sálajícího z autora tohoto typu jako z reaktoru se po přečtení cítí všichni čtenáři jako idioti.
Druhý postup je opačný. Po přečtení díla se čtenáři cítí jako géniové, a navíc je jejich sebevědomí posíleno poznáním, že autor díla je naprostý idiot, který má v hlavě místo mozku bublinkovou čokoládu. Po zvážení svých rozumových schopností jsem já zvolil ten druhý způsob.
Teoreticky ovšem existují ještě další dva autorské a čtenářské postoje.
Výjimečně může nastat situace, kdy se cítí jako idiot svorně autor i všichni čtenáři. Tento druh literatury se nazývá například „Zápis ze schůze občanského sdružení Nepokoj Vysoká“.
Zdánlivě nejpokojnější stav pak nacházíme ve formě čtvrté, a to ve sféře politických manifestů, kde si naopak jako génius přijde jak čtenář manifestu, tak i jeho spisovatel. V dějinách států bývají následkem toho revoluce a vývoj nových popravčích nástrojů. Těmto postojům se věnovat nebudeme, protože přímo popírají jistou temnou teorii z manažerské psychologie, podle níž je po jednání dvou stran stav výhra-výhra mnohem lepší než stav prohra-prohra.
Spisovatelé velmi těžko snáší kritizování své práce, a když je někdo obviní, že dělají ve svých povídkách ze čtenářů idioty, pak se cítí nedoceněni, protože jejich cílem bylo právě to: povýšit sebevědomí čtenářovo nad své vlastní. Kritiky, kteří jim vyčítají opak, pak chtějí potrestat, například je v sudu s kyselinou nechat rozložit na neškodné floskule a vraždu hodit na nevinného nájemného zabijáka, kterého však znají jenom z knížek.
Já jsem po kritice několik dní skutečně vůbec nejedl slaninové chipsy a nemohl jsem se ani dívat na televizi, protože jsem nemohl najít ovladač, takže jsem myslel na moc ošklivé věci, například na mastnou kostru po snědené uzené rybě.
Ve skutečnosti však vraždy spisovatelé nejsou schopni. Jsou nejvíce šťastni, když mohou v noci na lůžku v poloze na zádech místo spánku zírat do stropu a za inhalování výparů z dřevotřískových desek vymýšlet nesmyslné příběhy nesmyslných postav. Zpravidla vymýšlejí příběhy postavy své vlastní. V těch příbězích ji ale musí přisoudit ty nejodpornější vlastnosti, například lásku ke kovovým hlasům Ptarha a Sibwarra, což jsou bytosti z planety Uran.
K ránu pak pisatelé usínají, ukolébáni šepotem tmy, protože se jim KONEČNĚ!!, konečně podařilo vymyslet něco opravdu pokleslého. Když si to potom bude číst Sabina, pocítí teplo v klíně a aby na to nemyslela, začne raději chroupat starověkou sušenku a přemýšlet o Hadriánovi, který pak zase někoho vyhodí z práce.