Buďte naprosto klidní, opravdu si nechci ublížit. Koneckonců se včera po půlnoci lékařům podařilo mě konečně spoutat a přivařit autogenem na lůžko, a když mi šetrným laserem z čistě léčebných důvodů dočasně odřezali nohy a ruce, tak primář uznal, že ode mě po nejbližší dva dny nehrozí světu nebezpečí.
Dokonce svolili, že mohu tuto vánoční povídku nadiktovat zdravotní sestřičce, pokud bude sestřička ukryta pod plastikou obličeje a povídku jí budu diktovat vysílačkou do bunkru pod nemocnicí.
Vás tohle neděsí? Že my všichni, já i vy, nosíme ve svých tělech po celý náš život kompletní lidské kostry?? Včetně něčeho tak naprosto příšerného, jako je doopravdická LEBKA???
Mnozí se v duchu brání, kroutí se jako žížala před soudní stolicí, ale taková je pravda: máme ji v sobě. Ano, já vím, svým způsobem jde opravdu v případě našich lebek o dar od Boha, ale proč by sakra nemohly naše děsivé lebky vypadat třeba jako veselé melouny??
Já sám už jsem se vcelku s lebkou ve mně smířil. Ale byl bych vážně velmi nerad, kdybych musel ve svém těle nosit například čelní kost někoho jiného než jsem já, třeba Jakuba Smolíka, nebo jiného umělce, který zpívá písně v sombreru. Nemluvě třeba o čelní kosti naší kočky, která se mi coby kost vyloženě hnusí.
Jsem docela spokojený, že nosím právě svou lebku, na kterou jsem už zvyklý a která se mírně stlačená díky bohu až na několik zoufalých výjimek, jako jsou mé uši, do kůže na mojí hlavě celkem vejde.
Nerad bych se po své smrti dožil toho, aby můj rodinný patolog našel v mém těle například hrudní kost z nosorožce. Když si představím svou nepřející sousedku, jak se hlučně směje poté, co se o tom nečekaném nálezu dočetla v novinách, je mi nanic. Vážně: já se snažím s ní vycházet po dobrém, a pak tohle, bába! Počkej, až přijedu po Vánocích domů!
(Tady se původně nacházel odstavec o mých vztazích se sousedy a návrzích na jejich řešení, který ředitel nemocnice po jeho přečtení ale nechal ze zápisu vymazat a pak na mě podal trestní oznámení. Takže si to nemůžete přečíst. Škoda. A na diktování mi přidělili novou sestřičku. Ta první už byla moc unavená.)
Pokud nebudeme vědět o tom, na jakých anatomických částicích se třepou naše svaly, můžeme se ocitnout ve stejně trapné pozici jako slavná svítící žába z mangovníku Jamese Snydera.
Případ se stal v Palm Beach, kde jedna z mlsných žab omylem spolkla žárovičku vánočního osvětlení. Jak podotkl pozorovatel případu, vypadala žába po pozření žárovky kuriózně, takže si ji Snyder, který o žárovce nevěděl, vyfotil a dal jí tím věčný život ve sdělovacích prostředcích.
Potom si Snyder všiml, že ze žáby vychází drátek, načež jej ze žáby vytáhl i se žárovkou. Co se potom stalo, to mě, přiznávám, při mých znalostech žab nemohlo překvapit. „Žábě se nic nestalo, až na to, že ztratila svou schopnost svítit,“ citoval Snydera článek na serveru Novinky, který o kontroverzní žábě informoval. Podle Novinek se, cituji, Snyder, když to říkal, smál.
Já se ale opravdu nesměju, protože bych při své mlsnosti mohl spolykat vánoční svíčky a být pak všem pro legraci jako ta svítící žába. Což by pro mě byla, jak jistě uznáte, dost velká mrzutost, protože mačetu mi doktoři vzali.