Vlastně za to může jeden kurzívový článek v místních novinách někdy v roce 1994. Kanul z něj podzim, vůně tlejícího listí a usebrání, a po jeho přečtení jsem si řekl: Ejhle, dušičky!
Od té doby se vskrytu těším na ty dny, kdy se podle dobově populárního keltského výkladu na hřbitovech mohou živí setkat s mrtvými, kdy se svět lidí a duší zemřelých pojí v jeden. (Netvrdím tím v nejmenším, že jsem smířen se smrtí v jakékoli podobě.)
Návštěva hřbitova o dušičkách pro mě znamená pobyt v prostoru, který je sice kdykoli nabitý povznášejícím tichem, ale o dušičkách je to ticho více živoucí a hmatatelné.
Je to znát na očích dětí, které už za soumraku stejně jako já na jihlavském hřbitově postávají před fešáckým nově pozlaceným Kristem a fascinovaně pozorují plata se stovkami svíček, jejichž plamínky ve vánku tančí jak v organizovaném reji; kolem se šíří teplo a puch ze škvařících se rudých a zelených kalíšků.
Divadlo stovek světýlek, válících se mlh, náhrobků a tiše rozmlouvajících skupinek lidí mezi tím je rozjitřuje a pro mnohé znamená první iniciaci, dotyk s posvátnem. (Dlužno podotknout, říkají mi tu, že i pobíhající hřbitovní veverky dělají v té svaté věci své nemalé dílo.)
Zkrátka mám rád hřbitovy jako místa smíření, konečné – totiž nevratné – spravedlnosti a odpuštění. Chodím tam, když mám depresi, když se cítím osamělý, nebo si musím připomenout vlastní nicotnost v tomto cynicky elegantním kosmu.
Loni jsem se o dušičkách už dlouho po setmění tak vydatně kochal tichem na jihlavském pohřebišti rudoarmějců, až na hřbitově zamkli vrata a já pak musel přelézat plot, svrchu ozbrojený ježícími se litinovými bodci.
Vedle našeho hřbitova jsou holobyty, přelézání plotů se tam naštěstí nikdo nediví.
Letos jsem na hřbitově byl znovu dlouho po setmění. Ale nebyl jsem tam sám. Za hřbitovní kaplí kolem mě v prostředku velkého jihlavského pohřebiště v polotmě provrávorala trojice klejících opilců. Buď si vyrazili nakrást svíčky, nebo přišli jen na malou potřebu.
S mrtvými jsem na hřbitově potmě a sám strach neměl, ale z živých mně vyrazil na zádech ledový pot. A když mě muži po krátkém zaváhání minuli a zmizeli v temnotě mezi tujemi a mihotavě osvětlenými stěnami hrobek, probudila se ve mě má obvyklá bezradnost.
Měl jsem volat policii? Měl jsem muže sledovat a až pak zavolat policii? Co když ti chlapi šli na hřbitov opravdu jen uctít mrtvého kamaráda?
Dilema jsem neřešil, chlapi nadobro zmizeli ve tmě a už jsem ani neslyšel jejich nadávky.
Byli v tu chvíli pro mě rovni přeludům, které mě vystavily vlastní nahotě v obyčejné situaci, v níž by většina lidí věděla, jak se zachovat.
Vyřešil jsem to po tuzemsku. Šel jsem z hřbitova do dancingu, opil jsem se tam a zatančil si s jakousi pěknou slečnou. S takovou dušičkovou dušičkou.
A to je asi ta pointa.
<!–[if !supportEmptyParas]–> <!–[endif]–>