Nechci vůbec nikoho urazit, ale jestli chcete někomu, kdo je hloupý jako pneumatika vysvětlit něco velmi hlubokého a složitého, co jste vymysleli sami, velmi se vyplatí použít k tomu vymyšlenou postavu, která téma „jako“ vysvětlí za vás.
Tím „jako“ myslím, že to bude ta postava vysvětlovat jenom naoko, ve SKUTEČNOSTI budete stále vysvětlovat tu věc vy sami, chápete?
Cítím, že byste byli rádi, abych to celé ještě jednou zopakoval, protože jde o opravdu velmi složitý proces. Takže:
Vymyslíte si postavu, takovou jakoby mluvící loutku, která – a teď mě sledujte opravdu pozorně – VAŠÍM hlasem, ale SVÝMI ústy vysvětlí takové věci, jako je třeba Ludolfovo číslo Pí, které je přesně 3,72674, nebo tak nějak. Snad už alespoň někteří z vás tento výklad pochopili.
Zmínku o té loutce jsem použil jen jako příklad, abyste to snadněji vstřebali, ale teď už tuto loutku, tuto POMOCNOU FIGURU, jak říkáme my vědci, opustím. Už také dostávám signál takovým provázkem, který mám přivázaný k vrcholu hlavy a k rukám, abych postoupil ve svém výkladu dál. (HA HA! Všimli jste si? To byl takzvaný VNOŘENÝ vtip. Abych to vysvětlil: napsal jsem to o těch provázcích schválně, abyste si mysleli, že jako JÁ jsem ta loutka, chápete? Když se takovýhle vnořený vtip povede, jako v tomto případě, je to opravdu velká legrace.)
Tak tedy pojďme dál.
Já jsem si úplně docela sám vymyslel postavu rázovitého tatranského bači jménem Juraj, kterého jsem viděl v jednom slovenském filmu o horolezci.
Bača je syn hor, jehož duchovní podstata je obalena ovčím kožichem a množstvím vousů (vlastně vypadá úplně stejně jako kmet na paklíku tabáku Taras Bulba, mám dokonce pocit, že to je ON). Navíc mluví nám tak dobře známým československým protojazykem. To je základ pro doslova hekatomby situací, které jsou pokryty myriádami životních moudrostí podobně, jako když nespočetná vejce svým horkým tělem pokrývá starostlivá kvočna.
Třeba za noční rozmluvy Jury s měsícem.
– Hééééj, mesiačik, ako si tam vysoko na nebi?
– (velebně, ale přátelsky) Niesom tak vysoko, ako si myslíš. Len siahni hore a kúsok si zo mňa utrhni.
– Fííha!
– Som celý zo syra, ochutnaj, je velmi dobrý, uleželý! Ešte kúsok ti dolů hodím!
– Boha jeho, ten je dobrý!
Nebo v dialogu Jury s kastrolem, ve kterém se vaří brambory.
– Už ste uvarené, zemiaky?
– (skřehotavé hlásky) Eště nie, Jurka, ešte nas nechaj na sporáku. Sme ešte celkom tvrdé, nechutili bychom ti.
– Mám pridať sol´?
– Nemusíš, voda je dost slaná. Choď si zatial ľahnúť, zaspi si. Zobudíme ťa.
Jurka také může ráno v salaši hledat své boty.
– Botky moje, gdě ste? Ku mně, ale juž hned!
– (překotně) Už bežíme, pán náš, nehnevaj sa na nás. Išli sme ti kupiť pálenku na ranko do dediny, tú sladkú, ktorú máš tak rad! Do jednej – a do druhej nohy.
– Botky dobré! Užaj ste tu!
– Pán náš múdry, odpusti, při Ježišu Kristu! Zabudli sme, že sme príliš děravé, pálenka vytiekla na chodník…
– Éééch, vy naničdobrí… Ako vlastných synov som vás miloval, a vy…
– Bola to dobrá pálenka, lenže sme tak jej napité, že nás bolí aj podpatky… Ocho och…
– (hřmivě) Krpce kleté!! Což som vám nepovedal tol´kokrát: vypi si, ale cestu domou musíš nájsť sam? Pij do rana, pracuj tiež od rana? Tancuj a spievaj, ako len umíš, ale zarobit si na to musíš? No?!?
– Možeme ísť rozmýšlat o tvých slovách do botníka?
Je tu zas noc. Juro hledí do bezbřehého prostoru nad sebou, přetéká pohnutím.
– Večný vesmír!
– (vesmír klidně oddychuje, patrně spí, což v noci, jak známo, dělají všechny přírodní jevy)
– Planety, kol´ko vás tam celkom je?
– (po delší chvíli) Osem, bolo deviat. A za sto rokov – možno bude aj pät.
– Aj! Šak som si myslel svoje! Tak veru to nie je pravda, že sa nám ten náš vesmír rozpína!
Žádný mudrc se nevyhne gastronomickým otázkám.
– Ako ty to varíš, kuchár, že je ten guláš tak dobrý?
– Ééj, Jurko… Mŕtvi učia živých…
Jurko se nebojí promlouvat ani s Pánembohem.
– Boh! Ty, je to pravda, že si?
– (všudypřítomně) Áno, pravdaže!
– A si všemocný?
– (Bůh se odněkud poměrně hlasitě směje) Ha, ha, ha! Jurko, ty pochybuješ?
– Nepochybujem, ale chcem hocijaký dôkaz.
– Dobre, maloverný, vyrobím ti este jedného takého Jurku, aby si uveril. Pink! A je to.
– Dobrý Bože! Už verím! Dobrý Bože! Už verím!
– Všetko je to psano v Bibli, Jurko. Čítal si ju?
– Bože, a… Bože a…
– No, Jurko?
– Prečo hovoríš ako ja: českoslovácky? Si tiež Českoslovák? Prečo hovoríš ako ja, českoslovácky? Si tiež Českoslovák?
– Aj Čechoslovák, aj som z Magyár, aj od Užhorodu… A ty, Jurko, vieš, čo si ty?
– Ja som POMOCNÁ FIGURA, ako hovorí spisovatelovia, však? Ja som POMOCNÁ FIGURA, ako hovorí spisovatelovia, však?
– (spokojeně) Tak, tak, Jurko, a ty už vieš, čo je Boh.
– Já su tak ščasné! Já su tak ščasné! Já su tak ščasné! Já su tak ščasné!*
– Ano, pretože poznanie obohacuje tvoju dušu, vieš?
– Verím, tak verím!! Nie, ja viem, Boh môj!! Verím, tak verím!! Nie, ja viem, Boh môj!!
——————————————————————————————-
* Pozn. aut.: Tzv. Venclovského větu „Já su tak ščasné!“ řekl každý z obou Jurků DVAKRÁT. Takže celkem čtyřikrát.**
** Pozn. aut.: Pro ty, co technickou poznámku nevstřebali, je určeno jedno z příštích popularizačních*** pojednání, které se bude zabývat novými jevy v matematice, například stále oblíbenější teorií superstrun v houslích.
*** Pozn. aut.: Nebo polarizačních? Do Boha!! Juraj, jak?!?